Autor otázky: LKT
komunikace
(číslo príspevku 52.175, zo dňa 14.04.2005. videné 217x)
ODPOVEDAŤ 		 

Text príspevku číslo 52175:
Je mi 45 let, od dětství jsem trpěla depresemi, ale nevěděla jsem to. Když se na to před několika lety přišlo a nasadili mi léčbu, velmi mi to pomohlo a od té doby se cítím dobře. Zůstal mi však jeden problém, i když nevím, jestli se tím mám zabývat nebo se na to spíš vykašlat. Prožívám stavy paniky, když někde na veřejnosti potkám někoho známého od vidění, který má stejnou cestu, nebo s ním musím někde chvíli stát třeba na zastávce MHD. Sama se cítím docela v pohodě, pozoruji okolí, přemýšlím, relaxuji, ale jakmile se ke mně někdo takový přidá, ztuhnu leknutím, nevím co říct a čím vyplnit ten čas, který s ním musím strávit. Celou dobu pak cítím vnitřní napětí, jsem nesvá, snažím se ze sebe něco vydolovat, většinou marně, protože mám v hlavě prázdno. Dotyčný třeba řekne pár vět, já řeknu akorát jednu a nastane trapné ticho. Velmi si oddychnu, když se ta osoba vzdálí, hned jsem zase v pohodě. Řeším to tak, že se na veřejnosti těmto známým vyhýbám, ale pořád na to myslím, abych někde někoho náhodou nepotkala, a nepřijde mi to normální. A lidi si na toto chování stěžují, cítí se uraženi, přehlíženi. Jiní zase říkají, ať se na to vykašlu, že jsem prostě introvert a co má být. Právě o to mi jde. Jestli se mám tím zabývat, hledat nějakou psychoterapii, nebo to prostě přijmout jako součást sebe a netrápit se tím. Jsem prostě typ, který se cítí dobře sám, ráda čtu, vzdělávám se, publikuju. Občas někam vyrazím, ale jen mezi mě blízké lidi, kde se mluví o tématech, která mě zajímají. Když někoho z těch blízkých potkám na ulici, tak s komunikací problém nemám, hned mě napadají otázky nebo náměty k rozhovoru.